close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Život není to, co hceme ale to, co máme.

Pověst-Bílá paní

18. srpna 2007 v 16:06 | Phoebe

Pověst Bílá paní

Bílá paní Perchta z Rožmberka Den po dni, rok po roku a nakonec smrť. Tak začíná tuto pověst Alois Jirásek. Dovolím si s omluvami být přesnější, i když jsem nikdy nebyl profesorem dějepisu, ale jen pouhým zvídavým emeritním kastelánem.
Den po dni, rok po roku a nakonec datum 4. ledna léta Páně 1604, krátce před půlnocí.
Pro barda s varytem je vždycky velice delikátní, uvádí-li lidovou pověst přesně na minutu a vždycky to vrhá naň velice podezřelé světlo; ale nemohu nepominout datum smrti jindřichohradeckého vladaře. Pan Jáchym Oldřich z Hradce, poslední pán hradecké zlaté Růže po meči, ač velice, velice mlád, už ležel na smrtelném loži. Byl dlouho nemocen; ve své trudnomyslnosti si poslední dny dával přinášet staré vzácné listiny, jimž odstřihával pečeti, aby je pak roztrhal a házel do hořícího krbu, ovšemže k velké radosti pozdějších historiků, kteří by nám jinak určitě řekli o mocných pánech hradeckých daleko víc. Avšak mateřské srdce paní Kateřiny z Monfortu vycítilo, že se tak Jáchymovi aspoň trochu ulevuje; rozsuďme po tři sta sedmdesáti létech spravedlivě, na čí stranu se přikloníme, i když pochopitelně straníme více historikům...
Nejlepší lékaři z království stáli nad vladařovou chorobou bezmocni; Jáchym Oldřich trpěl těžkou epilepsií, trudnomyslností a snad i jinými ještě neduhy, s nimiž jeho gig tělo nebylo schopno vést urputný boj.
Té noci prefekt jesuitské koleje, pater Mikuláš Pistorius, zámecký zpovědník zbožné paní Kateřiny z Monfortu ne a ne usnout. Celý večer si připravoval kázání k nastávajícímu svátku Tří králů.
vypadly 2 strany rukopisu
průlinčité postavy, přičemž stále nabývalo určitějších tvarů. Již byly dobře patrny záhyby bílého roucha. I tvář nabyla přesnějších tvarů a teď dokonce i výrazu. Nebyl nijak veselý, jak už to u zjevení bývá. Na hlavě se rýsovala bílá rouška, splývající až k pasu postavy mlhavým závojem.
Netřeba tedy zdůrazňovat, že v prefektovi by se v tomto okamžiku nedořezal krve ani lazebník. Pistorius se v hrůze i v bílé noční košili posadil na posteli, zalité měsíčním světlem, takže to vypadalo, že zjevení si v útulném prostředí prefektovy kobky vytvořilo dubla.
Celá scéna probíhala v tichosti. Je z historie všeobecně známo, že zjevení nikdy nemluví. Alois Jirásek ovšem tvrdí, že hlas Bílé paní zněl jako tichého větru vání, což je v podstatě totéž; zjevení maximálně kývá, neboť řeč je někdy až příliš realistické ztvárnění různých pocitů a může výřečné strašidlo bezpečně identifikovat. A naopak: lidskému tvoru při podobných příležitostech zase zpravidla zcepení jazyk, takže je to vlastně pěšky jako za vozem.
Po chvíli rozpaků pokynulo zjevení němě na sváteční kleriku v šifonéru, jehož dveře se náhle zázračně otevřely.
Pater Pistorius vzal lampu s lojovou svíčkou, aby ji zažehl. Bílá paní však mu ji vzala z ruky, až prefektovi naskočila husí kůže; takový chlad z ní čišel; dechla na sklo lampy a hle: svíce se sama zažehla; teď si teprve pater Mikuláš všiml, že Bílá paní je průhledná jako láčkovec a při světle svíčky nevydává stín.
Kdyby se jezuity nezmocnil posvátný třas, byl by se snad i zalekl, protože zjevení mělo zřejmě naspěch a dávalo kroužením ruky najevo svou netrpělivost, asi jako velitel světnice povzbuzuje ráno ještě klimbající vojíny k nástupu na ranní půlhodinku a doprovází toto gesto obvyklou citací: tak padám a nečumím.
Mohl ho vzít čert, protože si oblékl kleriku jen tak přes noční košili a teď ji nemohl v rychlosti zapnout, uvážíme-li, že taková klerika může mít - bratru zadarmo - nejméně padesát knoflíčků. Když se jakž takž dal do pořádku, Bílá paní mu pokynula a po delších namáhavých pokusech ho svedla (Pistorius trpěl dnou) dolů do kaple. Protože si zjevení cestou vytáhlo z nějakého neviditelného kapsáře černé rukavičky a nyní si je navlékalo na ruce, došlo prefektovi, že na hradě nebude asi něco docela v pořádku. Když pak mu Paní Perchta z Rožmberka, která nedošla jako pramáti rodu v hrobce klidu, ukázala na tabernákulum, v němž spočívalo zlaté ciborium s hostiemi, byl už pater Mikuláš doma. Kněží stejně jako lékaři nemají přesně vymezený čas ku konání svých povinností, je to tak říkajíc vlastně pohotovostní služba. Vzal tedy posvěcené oleje i ciborium a vyšel z dubových vrat seminária v těsném závěsu za zjevením, které svou kouzelnou mocí způsobilo, že se těžká vrata koleje samočinně otevřela a zase zavřela jako v metru.
Měsíc, jak zkušení literáti v básnické metafoře tvrdívají, svítil jako rybí oko, i když jsem si jist, že nikdo z nich ještě rybí oko svítit neviděl; vítr fičel jasnou, mrazivou nocí, jež se na svém jižním čele skvěla stříbrným diadémem Oriona se Síriem, který tento chmurný průvod sledoval svým zeleným dračím okem.
Ze seminária k hradní bráně bylo, co by kamenem dohodil; tam se proces otevření brány s detailní přesností opakoval, neboť zjevení zcela logicky usoudilo, že tlouci na bránu by v tuto hodinu nemělo smyslu; jednak, že Pistorius měl plné ruce a pěsti Bílé paní byly nehmotné, ale hlavně protože vrátní ve všech dobách, státech a všech vrátnicích světa pokládají tento noční čas za nejzdravější dobu k posilujícímu spánku a jen tak se dá vysvětlit, že nebylo, žel, žádného svědka tohoto podivného pochodu. Brána se zase se skřípotem uzavřela a dokonce i centová závora zase samočinně zapadla jako tresor v bance. Znalce historické architektury jistě napadne, proč nešli vrátky v bráně, zvanými fortnička, ale pochopí vzápětí, že by toto nedůstojné entré právě nejlépe velebnosti okamžiku neposloužilo.
V Adamově paláci se už míhala světla. Před skvostnou kovanou portálovou Andesovou mříží Bílá paní stanula, zalomila rukama v černých rukavičkách, učinila kříž a ztrácela se, ztrácela, až vysublimovala jako sirník k veliké potěše pana Lavoisiera.
Tak se stalo, že umírající mladičký vladař zemřel zaopatřen svátostí umírajících, kterou mu pater rektor Mikuláš poskytl na poslední chvíli zázračným zásahem pramáti rodu.
Učený Bohuslav Balbín, sám profesor jesuitské koleje, zjevení Bílé paní nevylučoval; naopak. Píše, že jednoho dne večer se zjevení ukázalo i měšťanům. Objevilo se na vysoké kulaté věži, nazvané nevím proč hladomorna; nebyl tehdy na ochoz nijaký přístup; dřevěné schody vzaly za své požárem. Zjevila se opět v černých rukavičkách a v černém tentokráte závoji. Postála dlouho a dívala se nehnutě na město. Dole lidí přibývalo; pozorovali s hrůzou zjev a mráz jim běhal po zádech. Potom přelud zalomil rukama, ztrácel se pozvolna, až zmizel docela.
Druhý den skoro celé město lehlo popelem.
Když jsme jako studentíci chodili do zámku, kam nás lákalo romantické prostředí, pamatovali jsme stařičkého hraběcího komorníka. Byl to nemluvný protivný kmet, který přísahal, že častokráte spatřil na vlastní oči Bílou paní. Brali jsme ho s rezervou, to se rozumí: proč by chodila na táčky k Černínům, kteří s hradeckými pány neměli vůbec nic společného. A když jsme se jako kluci honili na bruslích po zamrzlém Vajgaře s komtesou Marií Tezéz Černínovou, která vydala za sto rošťáků, její největší radostí bylo ujet své vychovatelce, jež pak lítala po kluzišti jako slepice na bruslích značky Kolumbus, a zeptali jsme se jí na Bílou paní, odpovídala nám takovými epitety, že dosud nemám odvahu bádat, kde k nim přišla. Avšak Bílá paní ji ztrestala: za války se hradečtí Černínové dali k Němcům, oba synové padli za vaterland a Marie Teréz se honem honem provdala za nějakého doktora ve Švýcarech, který tam měl soukromé sanatorium pro duševně choré. Jestli ji také v tomto příjemném prostředí navštěvuje Bílá paní, už jsem se nedopátral. Asi ne, měla by to z ruky.
Můj otec, který měl svérázný způsob humoru, mi jednou vyprávěl, že se za jeho studentských let roznesla po Hradci panika, že se v parku u Černínské hrobky objevuje Bílá paní. Udělali tedy, rošťáci, na toto vidění vědeckou exkursi. Tajnou, rozumí se: tehdy ještě studenti museli být v osm večer doma. Když se doklopýtali k Černínské hrobce, strnuli úžasem: po rampě nad vchodem do hrobky se objevilo bílé zjevení. Samozřejmě ho obklíčili a srdnatý kolega Groulík praštil Bílou paní atlasem přes hlavu. Zjevení začalo ječet a prosit pány studenty, aby mu darovali život. Z Bílé paní se vyklubala děvečka od Bachrachů, která k hrobce vylákala nastraženým psaníčkem svého milého, který o ní neprojevoval patřičný zájem, aby ho jménem Bílé paní napomenula k větší péči. Mládenec se tam nemohl odhodlat a tak tahle lapálie skončila boulí od atlasu pod drdolem zhrzené děvečky. Vykoupila-li tímto utrpením přízeň svého milého historie nepraví.
Musím však nicméně poznamenat, že když jsem v hradeckém zámku pracoval jako průvodce, návštěvníci se na historky o Bílé paní jen třásli. Před kopií obrazu Perchty z Rožmberka byl vždy větší nával než před originálem Jindřichohradecké madony. Nepokládaje věc za seriózně historickou, odbýval jsem tento trapný úsek prohlídky způsobem sobě vlastním. Návštěvníci se vesměs srdečně bavili až na jednu starší dámu, která budila dojem, že by mohla být předsedkyní kongregace spolku pro týrání zvířat, kdyby takový spolek existoval. Ta mne zdvořile, leč přísně pozvala do Grandhotelu, kde bydlela, neboť si přála o Bílé paní zvěděti více.
Přišel jsem tam, přiznám, rozechvěn. Takové randez vous se v životě málokdy a málokomu přihodí.
Dáma mne s přísným výrazem poučila, že není naprosto vhodné ironizovat dávno mrtvé osoby. Odpověděl jsem jí, že jsem naprosto vzdálen ironizování dávno mrtvých osob, že ironizuji pouze nesmysly, které se o těchto dávno mrtvých osobách živými osobami tradují.
Dáma mne opět poučila, že v Anglii mají ústav pro duchovní bádání a vědecky se obírají telepatií. Proslovil jsem improvisovanou přednášku o vztahu spiritismu k telepatii, míchaje v to hojnost řeckých slov, která s předmětem ovšem neměla nic společného, při čemž jsem protěžoval sugesci a levitaci a podotkl jsem zavčas, že s tím vším ovšem nemá pravá Bílá paní nic společného.
Dáma se opět zachmuřila, že jsem se nemohl zbavit dotěrné myšlénky, zda se sama autentická Bílá paní nepřevtělila ve 20. století do tohoto strašidla a nechce mne ztrestat přímo v prostorách Grandhotelu. Abych ji však uklidnil, vyprávěl jsem jí svůj osobní zážitek s Bílou paní, který věrně podávám.
"Zajisté jste si všimla, vážená paní..."
"Slečna!" přerušilo mne striktně zjevení.
"Aha," pomyslil jsem si. "Slečno," opravil jsem se a pokračoval: "Zajisté jste si všimla renesanční postele s vyšívaným přehozem s erby paní Kateřiny z Monfortu v páté komnatě." Při slově postel jsem si pečlivě všímal, zda se v očích starší slečny objeví nějaký záblesk. Neobjevilo se nic. "Aha," pomyslel jsem si a pokračoval: "Nuže, po jedné parné neděli jsem nechal v zámku otevřená okna. Dalo se nadíti vlahé letní noci. Leč k půlnoci se hnala bouře."
Dáma mne sledovala velice soustředěně a nedala se vyrušit ani tlučením půllitrů a podobnými detonacemi restaurace.
"Vstal jsem tedy," pokračoval jsem v líčení, "a sešel jsem - jen tak bos - do prvního patra zavřít okna, aby je vichřice nerozbila a nenacákalo do komnat. Když jsem s co největší pečlivostí svůj úkol vykonal, přepadla mne náhlá únava. Jsem v létech a netřeba své síly přehánět, usoudil jsem, jak patrně sama nahlížíte, zcela moudře; natáhl jsem se na renesanční postel a chvíli tiše ležel. Tu náhle projelo mým tělem vzrušení. Ve dveřích jsem spatřil bílou postavu. Blížila se ke mně rožmberskou chodbou a já nebyl schopen reakce."
Dáma ze mne nespouštěla své oči.
"Víte sama dobře, že nejsem velký přítel pověstí o strašidlech. Kromě toho mi bylo svěřeno jmění zámecké a rafinovaný zloděj by mohl použít kinematografických triků k upoutání pozornosti, jako ve filmu s Randálem a Hopkirkem. Však to znáte, díváte se přece na televizi, ne?"
"Ne," odsekla dáma s takovým akcentem, že jsem začal honem z jiného konce.
"Tak tedy," ujal jsem se opět slova, "abychom mohli být schopni preventivního bezpečnostního opatření, jsme opatřeni revolverem. Mně osobně správce zámku revolver ráže 7,65 nesvěřoval, neboť měl za to, že při mé povaze bych s ním mohl napáchat dost škod; avšak aby učinil našim předpisům zadost, opatřil mne starou vzduchovku, která přece jen není tak nebezpečná a kterou vyhrabal ze šuplete, kde si ji kdysi nepochybně schovali synové hraběte Černína, když si hráli na lupiče. Bílá paní - byla to určitě ona, poznal jsem ji podle gotického kokrhele, jenž nosila na hlavě - se sunula stále blíž. Když byla téměř u nožního čela postele, učinila jakési tajemné gesto. Povídám vám, nebylo mi lehce, ale nicméně jsem neztratil kuráž. Tu vidím, jak se nad nožním čelem postele vysunují prsty. Pět, deset. Zloděj, povídám si, zloděj, který si pozval ku krytí ústupu paní Perchtu z Rožmberka." Řeknu vám, že jsem se vžil do toho vyprávění tak, že má tvář nesla dokonce stigmata děsu, a kdyby na mne v tomto okamžiku pohleděl vrchní číšník Schneider Ladislav, zřejmě by strnul, že asi nemám na útratu. Dáma měla dychtivé oči upřeny na mých ústech. "Promiňte," pravil jsem, "musím se napít, ještě teď cítím v kloubech zbytek toho děsu." Objednal jsem si sklenku koňaku, kterou ten mizera Schneider Ladislav napsal na slečninu účtenku. Zřejmě pochopil, že sdělování vědeckých poznatků se neobejde bez subjektivních výdajů. Dáma upadala do extase, takže si záznamu číšníka ani nepovšimla.
"Tak tedy," navázal jsem, "vidím prsty. Deset prstů. Zvítězila však má chladná rozvaha a povinnosti na mne kladené. Vzal jsem vzduchovku a prásk! Pět prstů se sesunulo z čela postele a zmizelo. Prásk! Druhých pět prstů zmizelo. Bílá paní zalomila rukama a vmlžila se do prostoru." "A co bylo dál?" dychtila slečna. "Nic," povídám, "když jsem se ráno probudil, tak jsem zjistil, že mám prostřelené nohy."
Dáma omdlela. Když jsem shledal, že je v dobrých rukách, neboť vrchní číšník Schneider Ladislav jí narazil na hlavu kyblík na šampaňské i s ledem, zaplatil jsem a rychle jsem odešel, aby se toto zjevení neprobudilo z transu, do nějž jsem je uvedl a nehnalo mne svým parapletem až k hradní bráně.
Dáma i vy, vážení, doufám odpustíte žvanivému starci.
Ale s tou Bílou paní to bylo totiž tak: tehdy snad byly v Evropě Bílé paní sdruženy v celé organizace. Ve Francii jich bylo asi šest, působily i v Norsku, Švédsku, Dánsku, Německu, Anglii a samozřejmě i u nás. Je nabíledni, že samotná Perchta z Rožmberka by to všechno sama nepořídila a proto vznikly její duplikáty. Anebo spíše, los osudu v zastoupení pro země království českého padl na ni. Ale ve skutečnosti za to ani nemohla. Protože i kdyby byla opravdu strašila, nikdy by nebyla tou originální českou Bílou paní, neboť tou byla vlastně ve skutečnosti Markéta z Hardegga.
Paní Perchta z Rožmberka se totiž provdala za značně veselého pána Jana z Lichtenštejna, jehož portrét - významně červeným nosem - dostatečně charakterizuje tohoto zpustlíka. Chudák si s ním mnoho dobrého neužila, takže pro ni bylo vysvobozením, když Jan z Lichtenštejna umřel a nebylo tedy vlastně důvodu, proč by měla strašit a čekat na vysvobození další. Slula velkou štědrostí jako všechny šlechtičny té doby, včetně Kateřiny z Ludanic, legitimní manželky Petra Voka, o níž s uctivou nevolí píše kronikář Březan, že byla příliš štědrá a marnotratná hned v panenství svém, všecko by byla rozmantlovala. A tak Perchta z Rožmberka nikdy na Hradci, kromě snad několika zdvořilostních návštěv vzdáleného příbuzenstva, nebyla. Vypůjčili si ji ze sousedního Krumlova, kde prý chovala v noci chlapečka Petra Voka.
Vážnější protivník v kandidatuře na nominaci Bílé paní byla stejně štědrá Markéta z Hardegga, která po smrti svého manžela vstoupila do kláštera klarisek, jež nosily bílé řeholní roucho; odtud snad i větší pravděpodobnost pojmu označení. Že Perchta dala v Hradci vařit sladkou kaši, kterou uctívala na zelený čtvrtek poddané, je nepravda. Vaření sladké kaše bylo tehdy na četných hradech téměř tradiční a Hradec Jindřichův v tom nečinil výjimku. Původnost nápadu tedy Perchtě nepřísluší.
A konečně samo datum úmrtí Jáchymy Oldřicha uvádí do pochybností: hradecké zápisy je datují: 4.1.1604, Březan pak píše: dvacátýho třetího v pátek v druhou hodinu po půl noci pan Joachim Voldřich toho dne na zámku svém život dokonal.
Tak si vyberte.
Jisté však je, že se Bílá paní na Hradci Jindřichově už léta letoucí neobjevila. Leda v tom baru, který kdysi v zámku zřídili, (čímž zřídili i Slavatovské místnosti) v šejkru jako lahodný, ale nebezpečný nápoj. Avšak i tam ji vyhostili. Bar neprosperoval a tak zpětným zrušením baru, vzala za své i Bílá paní v šejkru. Její důstojnost staletími degradovala na prachsprostého džina, který jen uboze bzučel v zašpuntované lahvi, jak praví jiná, ale daleko méně atraktivní pohádka. Ta naše je, myslím, lepší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama